Štětináč mě obdaroval pivem, které se nemohlo jmenovat jinak, než Kočičí pracka... Ehm, tedy - nebyl to Štětináč (díky, Ríšo!) a pivo se nejmenovalo Kočičí pracka, ale Černá pracka, takto tmavý speciál s praženými žitem vařený v pivovaru v Kostelci nad Černými lesy.

Černá pracka voněla zemitě kávovou, mírně hutně nasládlou vůní, pěna byla po přelití do půllitru až "rezavě" béžová, dosti hustá a jen pomalu klesala na hladinu hustého moku velmi temně hnědorudé barvy.

Hned na úvod mě uvítala výrazná kávově pražená chuť, přehupující se až do dosti zřetelné spálenosti či připálenosti. Ta je bohužel vjemem, který na sebe strhává pozornost a dá málo příležitostí k projevu sympaticky suššího, přitom však plného těla s náznaky kvalitní hořké čokolády.
Tato "připálenost" posléze zhořkne, spojí se s jemnou (a lehounce aromatickou) hořkostí chmelovou a posléze ji v závěru chuti přehluší.

Díky velmi dobré harmonii a až hebké suchosti těla je pitelnost překvapivě dobrá, ovšem musí se přepít ona "spálenina". Nešlo by to bez ní? Snižuje dojem jak zde, tak i u jinak dobrého ležáku Vycpaná vydra a vzhledem k chvályhodnému záměru společnosti Dej Bůh štěstí, s.r.o. dělat pohostinství poctivě je to dvojnásobná škoda. Kéž by to podařilo doladit!