Po bombastické reklamní kampani na novou dvanáctku Gambrinus nepasterizovanou (jazykové správnější je „nepasterovanou“, neboť francouzský vynálezce pasterace se samozřejmě jmenoval Louis Pasteur, nikoliv Louis Pasterizeur) jsem využil první příležitosti, abych zjistil, zda tato variace na staré téma dokáže zlepšit povadlou pověst Gambrinusu premium (tedy dvanáctky).

Ochutnal jsem ji v tradiční restauraci, kde dvanáctku Gambrinus čepují léta, U Antoníčka v Praze.

Barva piva byla klasicky zlatá, čirá, pěna pak bílá hustá - zde jsem nečekal žádné překvapení. Trošku více nadějí jsem vkládal do vůně, ta je ovšem úplně klasicky „gambrinusovská“ - tedy slabý pivní závan, v němž se jen těžko rozpoznává sladová či chmelová složka.

V chuti se opět ozve standardně kompaktní gambrinusovský slad obklopený funkční hořkostí. Zde vidím hlavní zlepšení od běžné dvanáctky Gambrinus - tam si z posledních několika pití pamatuji nepříjemné ulpívání hořkosti, které dokázalo dojem z piva spolehlivě pokazit. Přitom je zde hořkost dostatečně důrazná na to, aby zabránila proměně sladového těla v utrápený tlamolep.

I díky přispění příměrěného řízu je pitelnost dobrá - bez potíží jsem vypil několik kousků a ač se moje chuťové buňky nebavily královsky, ani se nenudily.

Vcelku tedy nepasterizovaná dvanáctka Gambrinus jistě nepředstavuje revoluci, ale zlepšení určitě. Všem pivařům přeji, aby kvalita vydržela a po pár várkách a sklizení slušných recenzí nespadla k šedému průmyslovému podprůměru.

Výstavní příklad indiferentního europiva, stvořeného pro masové popíjení v sídlištních aglomeracích. Nezanechá prakticky žádný výraznější dojem, neurazí, nenadchne - proteče, a jedeme dál. Tudíž plní tuto svou funkci, a nic víc nelze očekávat. S přibývajícími kousky ovšem pitelnost spíše klesá, zejména díky určité vystupující lihovosti. Je to něco jako VW Golf mezi auty - sice jakýsi "etalon" třídy, ale spíše v tom ne úplně pozitivním slova smyslu.

Je to pořád"Gambríhnus",už jste viděli reklamu třeba na Bernarda nebo menšiny pivovary?!